Článek
Jako start okružního, zhruba sedmikilometrového okruhu se nabízí náměstí, odkud zahájíme výstup jihozápadním směrem po zeleně značené turistické stezce. Již krátce nad posledními domy začíná křížová cesta. Na přibližně kilometru a čtvrt stojí celkem čtrnáct kamenných zastavení. Krátce po posledním z nich před námi z mlžného oparu vystupuje kaple Maria Rast am Stein.
Ono „odpočinutí Panny Marie na kameni“ v názvu kaple se váže k legendě, podle níž tu měla odpočívat Matka Boží se svým synem. Podoba místa se začala rýsovat od poloviny 19. století, kdy tu byl zavěšen obrázek Panny Marie Sněžné, o necelých čtyřicet let později zde vyrostla provizorní kaplička a záhy padlo rozhodnutí o výstavbě poutního kostelíka. Ten na vrcholu návrší necelých sto výškových metrů nad vyšebrodským náměstím byl vysvěcen v roce 1888. O dva roky později byla žulová pseudorománská stavba nahrazena kaplí novou. A když už jsme u dat, doplňme, že křížová cesta byla vystavěna i vysvěcena v roce 1898.
Ten zářijový den, kdy jsem ke kapli vystoupal, se teoreticky nezdál turisticky úplně ideální; což by ovšem byl soud značně zbrklý a povrchní. Protože kaple a další stavby poutního místa chvílemi halené do mlžné náruče rozhodně měly své kouzlo – a dalšímu cíli cesty by ryze letní, suché počasí vysloveně ublížilo.
Hrad a katedrála zdobí cestu k nejvyššímu krušnohorskému vodopádu
Wolfgangovy vodopády
Od kaple pokračuje zvolená trasa dalších asi 700 metrů po zelené (sestupuje do údolí), poté prudce odbočí vpravo na severovýchod a sleduje žlutou turistickou značku. K Vodopádům svatého Wolfganga je to od kaple zhruba půldruhého kilometru.
V pravém slova smyslu se spíš než o vodopády jedná o řadu místy až dvoumetrových kaskád a peřejí, ale to na výsledném dojmu nijak neubírá. Jelikož v inkriminované dny v této části Šumavy pršelo – a pokud nepršelo, tak lilo -, Menší Vltavice (jak se tok s vodopády jmenuje), vcelku s úspěchem předváděla, že zas až tak nepatrná není…
Vody bylo dost, hnala se směle dolů, skákala a valila se před obrovské žulové balvany, prodírala se mezi nimi – a vůbec skýtala utěšený pohled. Podobně jako okolní lesní partie. Prostě je to tak: i tento tuzemský vodní úkaz si žádá návštěvu během dešťů či při jarním tání apod. Takže v tomto případě byla podoba zářijového dne naprosto chvályhodná.
Klášterní finále – a další možná pokračování
Po žluté se po dalších dvou kilometrech turista dostane na dohled města – a stane přímo před klášterem, konkrétně před Rožmberskou bránou. Jedním ze dvou vstupů, jimiž lze vkročit do klášterního areálu a sídla cisterciáckého opatství ve Vyšším Brodě.
Od založení kláštera Vokem I. z Rožmberka letos uplynulo 763 let – po více než třech čtvrtinách tisíciletí je stále funkční (jako jediný mužský cisterciácký klášter v Česku; ženskou obdobou je klášter Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova), je národní kulturní památkou a místem častých turistických zastavení. Návštěvníkům nabízí v letní sezoně tři prohlídkové trasy, v zimní (od 1. října) jednu – další informace nabízejí webové stránky kláštera.
Jelikož ve Vyšším Brodě se – jak známo – turisté nacházejí v jedné ze vstupních bran na Šumavu, v blízkém či vzdálenějším okolí se jim nabízí celá plejáda dalších přírodních a architektonických cílů. Ale to už je jiná kapitola…